Biwa
Biwa - japonská loutna hruškového tvaru o 4 strunách, s kolmo zahnutým ladicím koncem (vyvinula se z čínské loutny Pipa). Struny se rozeznívají brnkáním pomocí plektru.
V pokladnici Šósóin je uloženo několik exemplářů loutny biwa, která tu má 4, či 5 strun a je vlastně archaickou podobou dnešní čínské loutny pi-pa. Tyto loutny byly zřejmě předlohou celé řady japonských variant tohoto nástroje, jako jsou dnes sacuma-biwa, čikuzen-biwa a další podobné. Biwa se stala počátkem 13. stol. hlavním doprovodným nástrojem při přednášení hrdinských epických zpěvů Heike monogatari. Tyto v Japonsku všeobecně známé příběhy líčí různé epizody slavných válečných střetnutí mocných rodů Taira, nebo-li Heike a Minamoto, zvaných Gendži. Přednášeli je za doprovodu loutny móso-biwa - "loutny slepých mnichů", zejména potulní buddhističtí mnichové. Jednou z nejslavnějších epizod je příběh o šestnáctiletém knížeti rodu Taira jménem Acumori, který se po prohrané bitvě vrátil do tábora pro svoji flétnu a byl pak dostižen sám na pobřeží zkušeným válečníkem nepřátelského klanu, jehož jméno bylo Kumagae no Džiró Naozane. Když Kumagae Acumoriho srazil s koně a chtěl ho setnout, všiml si flétny v brokátovém pouzdře u pasu. Byl také dojat jeho mládím, statečností a aristokratickou ušlechtilostí. Chtěl ho propustit. V tu chvíli ale dorazili další válečníci rodu Minamoto a tak prý se slzami lítosti Acumorimu raději sám srazil hlavu, aby ho uchránil potupy. Mimochodem, nejstarší zápis asijské hudby, je právě fragment tabulatury pro biwu. Papír se zápisem byl použit dne 26. 7. roku 747 jako makulatura pro kopii sútry - buddhistického textu. Kde byl uložen, že se dodnes zachoval? Kde jinde, než v pokladnici Šósóin!