Udu - Utar - Kim-kim - Dvojité udu
Udu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Udu je perkusivní hudební nástroj, který pocházi z oblastí Nigérie, obývaných kmeny Hausa a Ibo (Igbo). Podle Sachs-Hornbostelovy klasifikace hudebních nástrojů patří současně mezi aerofony a idiofony. Slovu „udu“ znamená v jazyce kmene Ibo „keramika“ a také „mír“.
Obsah[skrýt] |
[editovat] Popis
Udu je keramická nádoba s krátkým hrdlem a kulatým otvorem v boku. Obvyklá výška udu se pohybuje mezi od 20 do 50 cm, velké nástroje mají hluboký zvuk, malé vysoký. Průměr otvorů býva 3 až 7 cm. Kromě udu ve tvaru nádoby existuje např. utar s diskovitým tělem, dvojkomorový kim-kim a další nástroje netradičních tvarů.
Tradičně se udu vyrábí slepováním tenkých válečků keramické hlíny na dřevěné formě, modelováním a tvarováním pomocí dřevěných nástrojů. Dnes se udu též točí na hrnčířském kruhu nebo odlévají. Po vysušení jsou nástroje leštěny hladkým kamenem, nebo jiným tvrdým předmětem a na závěr vypáleny v keramické peci. Vlastnosti použité keramické hlíny, případných přísad pracovní postup i vypalovací teplota mají vliv na zvuk nástroje.
[editovat] Technika hry
Na udu lze vydávat mnoho různých zvuků, hra může připomínat indická tabla nebo africký mluvicí buben. Technika hry je velmi individuální, odlišná u různých hudebníků, závislá na zeměpisné oblasti i účelu hudby. Při hře může hráč sedět se skříženýma nohama a nástrojem položeným v klíně nebo na zemi na měkké podložce. Je možné hrát i v sedě na židli nebo ve stoje s nástrojem umístěným na vhodném stojanu. Hrdlo nástroje směřuje svisle nahoru, šikmo nebo vodorovně do strany. Boční otvor může směřovat k dominantní (obvykle pravé) ruce. Tato orientace odpovídá běžné technice hry na bubny. Opačná orientace, kdy k dominantní ruce směřuje hrdlo, odpovídá technice hry na tabla. Jako podložku pod udu lze použít kruhovou podložku pro tabla.
Základní hluboký zvuk, vznikající resonancí dutiny nástroje, se ozve při úderu dlaní na boční otvor. Postupným odkrýváním otvoru lze docílit charakteristického glissanda. Zvuk lze ovlivňovat způsobem úderu a také částečným zakrýváním otvoru hrdla dlaní druhé ruky. Vyšší hluboké zvuky vznikají při úderech na otvor hrdla. Opět je lze kombinovat se zakrýváním bočního otvoru.
Ostré, vysoké, někdy až kovově znějící zvuky, vznikající kmitáním hmoty nástroje, se ozývají při úderech dlaní nebo prsty do keramického těla udu. Údery na různá místa znějí odlišně.
[editovat] Historie
Nástroj vznikl zřejmě z hliněné nádoby na vodu. Udu se původně používalo při hraní náboženské a obřadní hudby, při které jeho hluboký zvuk byl hlasem předků. V některých společenstvech na udu hrají výlučně ženy. V současnosti se udu rozšířilo do mnoha zeměpisných oblastí a používá se v mnoha druzích a stylech hudby.
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Externí odkazy
Kategorie: Bicí nástroje | Aerofony | Idiofony | Nigerijské hudební nástroje
UDU |
|||||||||||||||
Obvyklá výška udu se pohybuje od 18 do 50 cm. Podle velikosti se nástroje tradičně rozdělují do čtyř skupin, velké nástroje mají hluboký zvuk, malé vysoký. Průměr obou otvorů je obvykle mezi 3 až 7 cm, i když lze najít i nástroje s otvory odlišných rozměrů i tvarů. Udu lze do jisté míry ladit tak, že se nádoba částečně naplní vodou. Při tom je ovlivněn i zvuk nástroje, především jsou omezeny vysoké zvuky vznikající při úderech na tělo nástroje . Kromě tradičních udu ve tvaru nádoby zvaných někdu též udu-ibo jsou vyráběna též udu jiných tvarů, např. utar s diskovitým tělem, dvojkomorový kim-kim nebo dvojité udu.
Na zvuk nástrojů mají vliv vlastnosti keramické hlíny použité přísady i vypalovací teplota. Udu lze vyrábět z trvanlivé kameniny i z křehčí póroviny, která může dát nástrojům kvalitnější zvuk. Jako přísady do keramické hlíny mohou být použity např. dřevěné nebo kovové piliny. Tradičně se udu vyrábějí stáčením z tenkých válečků keramické hlíny, modelováním a formováním pomocí dřevěných nástrojů. V současnosti se udu též vytáčejí na hrnčířském kruhu nebo odlévají. Po vysušení jsou hotové nástroje leštěny hladkým kamenem nebo jiným tvrdým předmětem, čímž je dosaženo matné povrchové úpravy bez použití glazur, které by snižovaly rezonanci nástrojů. Při výrobě je věnována pozornost dosažení stejnoměrné síly stěny nástrojů, což je důležité pro kvalitu zvuku. Celý proces výroby, který končí vypálením v keramické peci, trvá přibližně jeden měsíc. |
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
Technika hryNa udu lze vydávat mnoho různých zvuků. K základním patří různé druhy hlubokých tónů vznikajících rezonancí dutiny nástroje při úderu na otvor. Druhým typem jsou vysoké, někdy až kovově znějící zvuky vznikající při úderech na tělo nástroje. Při vhodné technice může hra na udu připomínat indická tabla nebo africký mluvící buben.
Tradiční technika hry na udu se liší v závislosti na oblasti a účelu hudby. Způsob hry je různý také u jednotlivých hudebníků. Na udu se nejčastěji hraje rukama, pro rozeznívání větších nástrojů se někdy používá také "plácačka" z kůže nebo podobého měkkého materiálu. Při hře hráč obvykle sedí se skříženýma nohama a nástroj spočívá v klíně, případně je položen na zemi na kruhové podložce. Je však možné hrát v sedě na židli nebo lze udu umístit na stojan a hrát ve stoje. Pokud je nástroj položen v klíně, jsou tlumeny vyšší kmitočtové složky kmitů těla nástroje. Ostřejšího zvuku těla nástroje lze dosáhnout pokud je udu umístěno na kruhové podložce. Postavení nástroje závisí na použité technice hry, hrdlo směřuje svisle nahoru, šikmo nebo vodorovně do strany. Boční otvor může směřovat k dominantní (obvykle pravé) ruce. Tato orientace je obvyklá při "bubnové" technice hry. Opačná orientace, kdy k dominantní ruce směřuje hrdlo, odpovídá např. technice hry na tabla.
|
|||||||||||||||
Nahrávání uduPro nahrávání udu je nejvhodnější použít techniku A-B, to znamená použít dvojici shodných mikrofonů s kardioidní, případně kulovou charakteristikou. Pokud by bylo nezbytné dosáhnout kompatibility s monofonním záznamem, lze použit techniku X-Y a dvojici mikrofonů umístit před udu do vzdálenosti několik desítek centimetrů od nástroje. V případech kdy postačuje monofonní záznam, lze použit pouze jeden mikrofon, opět umístěný několik desítek centimetrů od snímaného nástroje.
Při ozvučování udu při živých produkcích, zvláště při společné hře s hlasitými nástroji bývá vhodné použít "elektrifikované" udu se zabudovaným mikrofonem. |
|||||||||||||||
"Elektrifikované" uduPři ozvučování udu při živých produkcích se mohou vyskytnout problémy se zpětnou vazbou. Udu má poměrně nízkou hlasitost, což vyžaduje při jeho ozvučování použít velké zesílení, zvláště při společné hře s hlasitými nástroji. Velké zesílení spolu s rezonancí nástroje dává předpoklady ke vzniku obtížně odstranitelné zpětné vazby. V těchto případech bývá často nezbytné použít "elektrifikované" udu, které obsahuje mikrofon, zabudovaný uvnitř nástroje. Zvukové vibrace uvnitř rezonátoru mají dosti velkou intenzitu; mikrofon, umístěný ve vnitřním prostoru rezonátoru, snímá tedy relativně silný signál a je méně náchylný ke vzniku zpětné vazby.
Výstupní signál ze zabudovaného mikrofonu je vyveden na konektor "Jack" 6,3mm, umístěnný na těle nástroje. Aby bylo dosaženo maximálního odstupu rušivých napětí, je využito profesionální symetrické zapojení. K zesilovači se symetrickým vstupem je třeba udu připojit kvalitním mikrofonním kabelem, zakončeným stereofonním konektrorem "Jack". Udu lze připojit i k zesilovači s nesymetrickým vstupem. Pro nesymetrické připojení lze použít monofonního (nástrojového) kabelu. Zabudovaný mikrofon nevyžaduje napájení. 
Při nahrávání nebo ozvučování "elektrifikovaného" udu lze zabudovaný mikrofon kombinovat s mikrofony externími. Tak lze dosáhnout většího množství zvukových barev i stereofonních efektů. Při použití většího počtu mikrofonů je třeba dbát na jejich správné sfázování. |
|||||||||||||||
Fyzikální podstata tvorby zvukuUdu patří současně mezi aerofony a idiofony. Na rozdíl od většiny aerofonů, u nichž zvuk vzniká jako stojaté vlnění v trubici nástroje, je udu aerofonem dutinovým. Hlavní složka zvuku u něho vzniká rezonancí dutiny (1.), která funguje ve spojení s otvorem a případně i hrdlem jako Helmholtzův rezonátor. Stojaté vlnění (3.) v dutině nástroje se na zvuku podílí jen malou měrou. Udu je také nástroj samozvučný, při některých typech úderů vzniká základní složka zvuku chvěním celého nástroje (2.) díky pružnosti použitého materiálu.Složky zvuku udu:
|
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
| výroba udu • výroba keramických bubnů • výroba ghatamů • zvuky • nahrávky • summa summarum • noise |
Ghatam
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ghatam je bicí hudební nástroj používaný především v jihoindické karnátacké hudbě, kde se objevuje nejčastěji ve spojení s bubnem mridang. Dnes se používá v celé Indii především pro doprovod zpěvu, ale i smyčcových nebo dechových nástrojů. Kromě názvu ghatam se lze setkat i s označením gatham či gattam, podobné jsou i nástroje matki, matka nebo noot z Kašmíru.
Podle Sachs-Hornbostelovy klasifikace hudebních nástrojů patří ghatam současně mezi aerofony a idiofony.
Obsah[skrýt] |
[editovat] Popis
Ghatam je keramická nádoba s krátkým a širokým hrdlem. Průměr ghatamu bývá 35 - 50 cm, otvoru hrdla měří 10 - 15 cm. Obvyklá tloušťka stěny je 5 - 10 mm, u některých nástrojů však přesahuje 2 cm. Na zvuk nástroje má kromě tvaru a rozměrů vliv také použitá keramická hlína, její složení, postup výroby a vypalovací teplota. Pro zlepšení zvuku těla nástroje se do keramické hlíny někdy přidávají kovové piliny.
Existují dva základní typy ghatamů. V jihoindických městech Manamadurai a Panruti se vyrábějí nástroje, která obsahují v hlíně mosazné příměsi. Mají proto kovový zvuk, tvrdý povrch a jsou velmi trvanlivé. Jejich stěny jsou silné, nástroje jsou těžké a hra na ně je náročná. Proto jsou dnes oblíbené ghatamy vyráběné v okolí Madrasu. Tyto nástroje mají tenčí stěny, jsou proto lehčí a lze na ně snáze hrát ryché a složité rytmy. Nástroje z Madrasu mají však méně výrazný zvuk a jsou křehčí.
Hráči mívají i několik desítek ghatamů různého ladění a vybírají nástroj podle základního tónu hrané skladby.
[editovat] Technika hry
Tradičně se při hře na ghatam sedí na zemi, nástroj se drží v klíně a otvor směřuje k břichu hráče. Někdy se nástroj otáčí a otvor pak směřuje vzhůru nebo vodorovně směrem k posluchačům. Hluboký zvuk zvaný „gumki“ vzniká při úderu otevřenou dlaní na hrdlo. Při přitisknutí otvoru k holému břichu vzniká hlubší tón. Množství vyšších tónů vzniká při úderech na různá místa těla nástroje. Při těchto úderech se používají prsty, dlaně, zápěstí nebo i klouby prstů a nehty.
[editovat] Historie
Ghatam se pravděpodobně vyvinul z keramických nádob používaných v domácnosti.
