Tibetské mísy
Jak se tibetské mísy dostaly do Evropy a do Čech? Odkud se vzaly? Proč právě teď? Proč má jejich zvuk na nás tak hlubinný efekt? Jak na ně hrát? Jak je vybírat? Eva Rudy Jansenová o tom napsala útlou knížečku, kterou jsem dopnil vlastními zkušenostmi a informacemi, které jsem získal od přátel Jorna Raecka a Mitche Nura.
V 60. letech nastala zásadní změna: nová mladá kultura hippies pocházející z Kalifornie začala hledat duchovní růst, mír na zemi a nové formy společenského života. Mladí lidé začali cestovat na Východ ne s plnými peněženkami a za obchodem, ale autostopem - hledat nové duchovní hodnoty. Východ a Západ se setkaly v ášramech v Indii a v horách Nepálu. Tentokrát ale byli lidé z Východu učiteli a lidé ze Západu skromnými zvědavými studenty. Ti pak zjistili, že tak objevili nejen jiné způsoby myšlení a novou duchovnost, ale také i nové zvuky. Je možné, že způsoby, jakými lidé z Východu pracují se zvukem a hudbou, znali i lidé na Západě, ale jejich znalosti byly zapomenuty snad už v době druidů v Evropě nebo indiánů v Americe, a v moderní době byly pak zcela převrstveny moderním racionálním způsobem myšlení. Jedním ze zvukových objevů, který tito duchovní turisté v himálajské oblasti objevili, a který se později rozšířil do Evropy a do USA, byly zpívající mísy. Kruhové kovové nádoby různé velikosti, některé lesklé a hladké, jiné matné, některé zlaté, jiné téměř zčernalé. Všechny však, když se do nich udeřilo paličkou, vydávaly neuvěřitelně bohatý zpěvný zvuk. Mnozí přitom zažili něco podobného, co Holanďan Binkey Kok.Cestuji pravidelně po Dálném Východě již téměř dvacet let. Před asi dvanácti lety jsem u Tibeťana, od kterého jsem občas nakupoval nějakou bižuterii, uviděl bronzovou mísu. Zeptal jsem se co to je. Řekl, že zpívající mísa, a to bylo poprvé, co jsem mísu slyšel. Jen tak ťukl na okraj mísy nehtem a já uslyšel tak známý a přesto tak neznámý zvuk. Byl jsem tím fascinován a hned jsem mísu chtěl. Tibeťan mi ji nechtěl prodat, ale o dva dny později pro mne měl jinou mísu. Odmítl říct, odkud pochází. Jakmile se totiž začnete Tibeťanů vyptávat, řeknou vám, že mísy jsou jen na jídlo.
Fakt, že takto prodal mísu Tibeťan, je velmi vzácný. Lidé, kteří mísy do Evropy a do USA přivážejí, obvykle neznají nikoho, kdo koupil mísu přímo v Tibetu. Ne že by se tam mísy nevyskytovaly. Jejich výskyt na Západě je vlastně důsledkem čínské invaze do Tibetu v roce 1951. Přestože to tak z počátku nevypadalo, později byly kláštery z 90% zničeny a lamové rozehnáni nebo dokonce pobiti a donuceni k emigraci. Mnichové s sebou samozřejmě nemohli vzít všechny své osobní věci a navíc později, v době nouze, byli nuceni prodávat svůj majetek, který si na útěku stačili vzít. Tak se rituální tibetské věci objevily na tržištích Nepálu a severní Indie.
Joska Soos, původně Maďar, který žije v Belgii a Holandsku, se počátkem 80. let zúčastnil jednoho semináře v Anglii. Tam potkal tibetské lamy, kteří si ho poslechli, studovali jeho horoskop a pak mu poradili, aby se začal v rámci svého duchovního vývoje více zabývat zvukem.
Vzali mne do malé místnosti, kde bylo několik mís. Poslouchal jsem jejich zvuk. Pak mi několik mís dali. Nemusel jsem už dál na semináři zůstávat, měl jsem se prý více zabývat jen zvukem. Snažil jsem se o to. Pomalu se mi pak otevřel celý vesmír. Mísy v Tibetu používají jen mistři zvuku jen při tajných rituálech. Naučili mne zpívat rituální písně a správně na nástroje hrát. Mísy se používají jen v soukromí a dokonce ani ne pro jiné mnichy. Je zakázáno o mísách a rituálech s nimi i hovořit. Tvrdí, že kro pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru. Pomocí zvuku se prý dá kontaktovat s duchy planet, podzemí, královstvím Aghartou a Šambalou, zemským centrem nesmrtelných. Když se ale zeptáte lamy, který má v rukou mísu, jestli je pravda, že se mísy užívají jako nástroj duchovní, usměje se a řekne...možná.
Podobně jako jiní se i Němec Jorn Raeck vydal autostopem a jen s kytarou na rameni do Indie. I on pak objevil kouzlo duchovnosti a exoticky dálněvýchodní hudby a již téměř třicet let dováží a obchoduje s indickými, indonéskými, tibetskými i australskými hudebními nástroji. I on má ve svém domě-výstavní síni-obchodu jednu místnost nabitou stovkami tibetských mís.
Mistři zvuku
Tajemství je tajemství. Jestli není Joskova zkušenost ojedinělá, a jestli existují mistři zvuku, zcela jistě se jim daří držet své tajemství mimo dosah nás Evropanů. Existují však i jiná svědectví, například v knize Tantra, jóga a meditace, tibetská cesta k osvícení, popisuje Erik von Bruijn symbolickou skladbu tibetského chrámového orchestru.
Zvuk vyluzovaný hudebními nástroji vytváří protipól k niterným zvukům, které člověk slyší, je-li v absolutním tichu. Dokáže-li ztlumit zvuky vůkolního světa, uslyší šumění krve, tep vlastního srdce. Zkušení mniši a jógíni dokonce slyší i vibrace jednotlivých orgánů a tkáňových procesů svých těl. Tibetská hudební teorie pak velmi podrobně popisuje zpěvné, tlučivé, vřeštivé, pichlavé a ohlušující zvuky. Těmto zvukům pak zvuky nástrojů orchestru vytvářejí protipól. Hukot napodobují zvuky mušlí, tlukot zvuky bubnů, dunění zvuky velkých bubnů, jekot zvuky činelů, zvonění zvonů a mručení zvuku šalmají.
V roce 1983 spolupracovala skupina herců a hudebníků na divadelním projektu, při němž zesilovali a reprodukovali zvuky srdce a oběhu krve v rámci projektu, který nazvali "Slyšitelná cesta tělem." Erik, který pak toto představení viděl, poznamenal: "To, co jsem slyšel, byly zvuky tibetského chrámového orchestru."
Rozdíl mezi tím, jak vnímáme zvuk a hudbu my, na Západě, a způsobem, jak přistupují k hudbě a zvuku např. Tibeťané, popisuje i cestovatelka, Alexandra David-Neelová v knize Tibet, bandité, kněží a démoni. Když vstoupila do kláštera v Tesmonu, mniši náhle přerušili svůj rituál. Jeden vesničan, který cestovatelku doprovázel, hlasitě naznačoval, že s rituálem není spokojen. Lamové ho chtěli vyvést.
Pak, jak onen muž přistoupil blíž, bonpo, mnich popadl shang (čti šeng), činely, které ležely poblíž, a udeřil jimi o sebe. Místnost naplnil v jakoby přílivových vlnách silný, velmi podivný zvuk, který pronikal ušima. Neposlušný vesničan vykřikl a utíkal ven s rukama nad hlavou, jakoby se chránil před něčím, co ho ohrožuje. Vypadni, křičeli lamové a vesničan i s přáteli opustil klášter. Bum bum, začal znovu znít buben a rituál mručících mnichů pokračoval. Co se to stalo, ptala jsem se sama sebe. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšela. Vyšla jsem ven a zeptala se svých průvodců. Vesničan, který vše způsobil, hlasitě popisoval: "Byl to had: Ohnivý had, co vyšlehl z toho shangu." Divila jsem se tomu, protože já jsem nic neviděla. Jenže i další vesničané popisovali, že sice neviděli hada, ale viděli záblesky světla, které vystřelily z shangu. Všichni byli svědky zázraku, jen já, cizinka, jsem byla slepá.
Spisovatelka se pak lamovi omluvila a její omluva byla přátelsky přijata.
Když byly všechny náležitosti formální omluvy splněny, bonpo zůstal chvíli tiše. Měla jsem asi odejít, ale ten zvuk mi nedal, a tak jsem se podívala na shang, který to všechno způsobil. Lama jakoby četl mé myšlenky se s úsměvem zeptal: "Chtěla byste ten zvuk slyšet ještě jednou?"
"Ano, byla bych velmi ráda, nebude-li vám to vadit. Ten nástroj vydává velmi zvláštní zvuk. Nebude vám to vadit?" "Můžete zahrát sama," odpověděl a podal mi shang. "Ale já na to neumím hrát," odpověděla jsem. Zvuk, který se mi podařilo vyloudit, měl do onoho původního zvuku velmi daleko. "Nemám vaši praxi," řekla jsem a podávala nástroj zpátky lamovi. "Žádní ohniví hadi." Mnich se na mne tázavě podíval. Předstíral, že mi nerozumí, nebo mi skutečně nerozuměl? "Ano, ten vesničan křičel, že viděl z shangu vyletět ohnivého hada. A ostatní viděli záblesky jisker." Lama trochu slavnostně prohlásil: "To byla síla zoung, kterou jsem demonstroval." A tišeji dodal: "Zvuk, který formuje tvary a bytí.. zvuk, který nás produchovňuje." Vypadalo, jak když cituje z nějakého textu. Poznamenala jsem, že jsem podobně o zvuku slyšela hovořit v Indii. Doufala jsem, že ho tím povzbudím, aby mi pověděl víc a pokračovala jsem: "Někteří lidé věří, že i síla myšlenky se může transformovat do zvuku." Lama odpověděl: "Někteří lamové si to taky myslí. Každý má svůj názor. Jsou i různé metody. Já jsem mistr zvuku. Zvukem mohu zabít to, co žije a přivést zpět k životu to, co je mrtvé..."
"Jsou smrt a život jsou věci rozdílné, existující jako naprosté protiklady," zeptala jsem se.
"Jste příslušnice sekty Dzogčeng?" zeptal se mne muž sedící naproti. "Ne, ale jeden můj učitel byl," řekla jsem. Mnich mlčel. Chtěla jsem zavést rozhovor znovu na téma smrti a života, ale jeho mlčení nebylo povzbudivé. Byla to zdvořilost nebo náznak, že čas rozhovoru je u konce a mám odejít? Lama ale najednou popadl shang a několikrát udeřil.
Bylo to nádherné. Místo hrozného disharmonického zvuku, který jsem vyloudila předtím, jsem uslyšela melodické zvuky stříbrných zvonků. Jak to bylo možné? Byl ten bonpo jednoduše neopakovatelný umělec, a skutečný mistr zvuku, jak prohlásil, nebo se tomuto umění vyloudit z shangu tak neuvěřitelně rozdílné zvuky může po nějakém cvičení naučit každý? Podaří se mi ho přemluvit, aby mi vysvětlil tajemství changu?
Naneštěstí pro Alexandru byl rozhovor přerušen a k lamovi se dostala opět až druhého dne. Rozhovor začal zdvořilými otázkami lamy, který se vyptával na Indii.
Snažila jsem se ovládat a zodpovědět jeho otázky, ale stále jsem doufala, že budu mít příležitost se vyptávat i já. Pak začal lama hovořit o jógínech, kteří ovládají nadpřirozené síly. "Nemusíte jet do Indie, abyste takové lidi viděl," řekla jsem. "Věřím, že to, co jste mi včera ukázal, bylo podobné. Indové sami hovoří o Tibetu jako o zemi velkých mudrců a věří, že kouzelníci z Tibetu jsou mocnější než jejich kouzelníci."
"To je možné," řekl lama. "Nikdy jsem v Indii nebyl. Myslíte na chang, že? Proč přikládáte takovou důležitost tak bezvýznamné věci? Zvuk má i jiná tajemství. Zvuk vydávají všechny bytosti a všechny věci, dokonce i ty, které zdánlivě nemají duši. Každá bytost a každá věc má svůj zvuk, a ten se mění v závislosti na momentálním stavu bytosti nebo věci zvuk produkující. Jak to funguje? Vše se přece skládá z atomů, které tančí a produkují tak zvuk. Říká se, že na počátku stvořil vítr svými víry gyatam, hmotu, a ony větrné víry zněly. Hmota a formy tedy byly stvořeny pomocí kombinací zvuku. První gyatamy zpívaly a první takto vzniklé formy daly vzniknout i dalším, složitějším tvarům. To platilo nejen pro minulost, platí to i dnes. Každý atom bez přestávky zpívá svou píseň a vytváří tak možnost vzniku nějakých forem. Existuje-li tvůrčí zvuk, existuje i zvuk destrukční. Každý, kdo takto zvuk ovládá, může tvořit i ničit. Existuje i možnost, že ten, kdo umí vytvořit destruktivní zvuk, který je základem všech dalších ničivých zvuků, může zničit i celý svět a dokonce i svět bohů (zničí podstatu, ze které je vše vytvořeno)."
Po tomto vysvětlení se mnich rozloučil, popřál mi úspěšný další den a cestu. Jeho vysvětlení bylo zajímavé, ale neosvětlilo mi to, co jsem nazývala "záhadou changu".
Alexandře David-Neelové se vysvětlení nezdálo jasné, ale tyto ideje jsou vyprávěny v různých částech světa, a jeho popis neustále se pohybujících atomů se překvapivě podobá popisu světa, jak ho známe z moderní fyziky.
Historie
Koncepce zvuku jako média, které může převádět lidskou duši do různých stavů vědomí, je tak stará, jako lidstvo samo. Je to jev, který můžeme vidět všude kolem sebe, po všechen čas, a nejen u lidí, ale i u zvířat. Zvuky přenášejí poselství, vyjadřující různé stavy, od napětí až k uvolnění, od nespokojenosti k pocitu pohody. Zvířata, stejně jako lidé, dovedou zvuky uklidnit nebo pohrozit, varovat nebo seznámit se. Každá matka spolehlivě rozezná zvuky svého dítěte, vzbudí se a utiší je. To není nic nového. Co může vypadat jako objev, je zjištění, že lidé, právě tak jako zvířata, produkují zvuky i jinak než pomocí hlasivek. Začněme tělem: tep srdce, oběh krve, trávení, to vše produkuje zvuky. I věci vně lidského těla, se kterými člověk zachází, produkují zvuky. Padají, třesou se, jsou udeřeny, je do nich foukáno, jsou třeny o sebe. Každý z takto vzniklých zvuků má jiné účinky - některé vyvolají husí kůži, jiné vyvolají příjemné pocity. Vyvolávají pocity a představy.
Mýty o stvoření světa v mnoha kulturách uvádějí zvuk jako zdroj všech viditelných i neviditelných věcí. Zvuk je v nich také zachován. Všechny věci pak zpívají svou píseň. I o tom vyprávěl lama Alexandře David-Neelové.
Vědomí, že člověk je součástí tohoto celku, a hledání způsobů, jak zůstat v kontaktu s tímto celkem, bylo odjakživa různými způsoby vyjadřováno v různých kulturách pomocí zvuku. Zvuk používali šamani. Šamanismus je patrně nejstarším náboženstvím na světě. Dnes je bohužel šamanismus již zbaven svých základních principů spočívajících v tom, že každý člověk může komunikovat sám se sebou i se světem kolem sebe, ale také se světem neviditelných sil. Přesněji řečeno, šamani to snad ještě dokáží, ale my ostatní již ne. K tomu ale šaman používá zvuk. Jednak buben, jednak svůj hlas, ale také různá chřestidla a píšťaly. Joska Soos zdůrazňuje první ze šesti šamanských základních pravidel: "Zvuk je základem všeho." Kdysi dávno se šamanských rituálů zúčastňovali všichni členové kmene, později již jen šamani. Pomocí písní, zvuků a tance se šaman spojil s předky, dostal se na vzdálená místa, komunikoval s duchy zemřelých. Uměl ale také komunikovat se svým tělem, s jeho nitrem, ale i jeho neviditelnými částmi.
I dnes, když hovoříme o přání zintenzívnit komunikaci, používáme slova "vyladit se". Nedojde-li k takto intenzívní komunikaci, nedojde ani ke zvukovému spojení. Aby se spojili například s bohy, někteří lidé prostě využili svého talentu a stali se z nich šamani a kouzelníci. Později byli uctíváni a "vybíráni", museli procházet testy, stávali se z nich kněží.
Tak jako vždy existovali lidé, kteří chtěli všechno vidět na vlastní oči, byli i takoví, kteří se snažili o obnovení spojení mezi vnitřním a vnějším světem. Mnozí pak byli upáleni jako kacíři. Dnes žijeme ve věku Vodnáře, který je charakterizován jako čas přání osvobodit se z otroctví tyranie. Stále více lidí nalézá svou vlastní zodpovědnost. Hledají možnosti niterné komunikace se světem kolem nich a v nich samých. Už nepotřebují kněze nebo šamana. Proto je tolik způsobů a tolik duchovních směrů. Proto stoupá zájem o základní způsoby, jak dosáhnout cíle, například pomocí zvuku.
Znějící kameny a mísy jako fontány
V Asii se zvukové předměty používají odedávna. Například čínští císařové měli právo vlastnit ty nejkrásnější "zvučící" kameny - velké kameny, např. z jadeitu, které při úderu vyluzovaly krásné znělé zvuky. První z nich vládli už 2000 let př. Kr. Z vykopávek víme, že bronz se v Číně používal už 1 600 let př. Kr. a archeologické vykopávky v Irsku dokazují, že tam se bronz používal ještě o dva tisíce let dříve, než jsme se domnívali. V Číně uměli ji 600 let př. Kr. vyrobit velmi dokonalé bronzové výrobky a také dokonale vyladěné zvony. Je jasné, že žádná kultura nedokáže ze dne na den vyrobit dokonale vyladěný mnohatunový zvon, který po úderu zní ve dvou rozdílných tónech. Vývoj musel být dostatečně dlouhý. Studium a výroba zvučících předmětů byly již v 5 století př. Kr. tak vyvinuty, že se začaly vyrábět mísy různých tvarů a velikostí, kterým se říkalo mísy fontány. Když se do nich nalilo přesné množství vody a do mísy se udeřilo paličkou nebo se třela po obvodu, voda začala jakoby vřít a tryskat a mísa se rozezněla.
Mísy z tvrdého černého kovu jsou dodnes používány v Japonsku v klášterech. V Asii také byly asi v době 1100 let př. Kr. vyráběny malé kovové znějící předměty ve tvaru lebek. Když se udeřilo do přední a pak vrchní části, mísa produkovala dva přesné tóny ve zvětšené tercii. To nemůže být náhoda. Tehdejší výrobci těchto kovových znějících lebek museli vědět, jak zpívat alikvótní tóny.
Znějící mísy, poháry, nádoby na jídlo...
Po karavanních cestách se v Asii dopravovalo zboží na prodej, ale také se tak šířila vzdělanost a náboženství. Šamani cestovali Mongolskem, buddhisté křižovali Himálaj z Indie na sever. Šamanismus a buddhismus se setkaly v Tibetu. Původním tibetským náboženstvím byla šamanisticko-animistická víra bon. V 7. století se slavný král Srongtsen Gampo oženil se dvěma princeznami, jednou z Nepálu a jednou z Číny. Obě ženy byly oddané buddhistky. Obě náboženství se postupně sbližovala. Obě hlavní větve tibetského buddhismu vždy při svých rituálech využívaly zvuku.
Původ znějících mís je záhadný a nejistý. Lamaismus i bonismus velmi intenzívně používal zvuk při svých meditacích a rituálech. Jeden lama v klášteru Tsurphu před lety prohlásil, že otázky na původ mís by se měly položit nějakému bonpovi. Řekl, že mísy se v buddhismu samotném předtím nepoužívaly.
Ví se, že použití zvuku a mís je drželo jako velké tajemství. Jedno tibetské rčení říká, že "Ten, kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství Vesmíru." Člověk, který uměl pracovat se zvukem, uměl tedy léčit, byl velmi mocný a vážený. Když se dnes zeptáte kohokoliv v Himálaji, jestli slyšel něco o zpívajících mísách, nebo jestli se zeptáte přímo Tibeťana, jestli někdy na mísy hrál, odpovědi budou vždy negativní. Existují staré fotografie oltářů, na kterých jsou kovové nádoby ve tvaru mís, ty se prý ale používaly jen jako nádoby na jídlo a na obětiny. Jestli to jsou jen nádoby, proč tak zní? Kdo je vyrobil? Všechny náznaky vedou zpátky k šamanům.
Především, existují stejně staré zmínky o kočujících kovářích. Vyráběli tito řemeslníci mísy jen tak, sami pro sebe, nebo si je objednávali mniši, kteří měli znalosti o zvuku a tvarech nádob produkujících určité zvuky? Výroba této slitiny vyžaduje znalosti a dovednosti, které dnes neumíme napodobit...
Existuje také teorie, že mísy vyráběli sami mniši. Bonpové byli jakýmisi asijskými alchymisty a byli si vědomi harmonických vlastností znějících kovů. Zpracovávat slitiny pro výrobu zvonů a znějících nástrojů uměli i staří Číňané prokazatelně už v 6. století Př. Kr.. Proč je ale tedy používají prostí lidé jako nádoby na jídlo? Neexistuje člověk, který by kdy viděl výrobu takové mísy.
Mísy jsou podle tradice vyrobeny ze sedmi kovů, z nich každý symbolizuje kov jedné planety:
Zlato symbolizuje Slunce, stříbro Měsíc, rtuť Merkur, měď Venuši, železo Mars, cín Jupiter a olovo Saturn. Každý kov produkuje určitý zvuk, včetně harmonických tónů a dohromady pak vytváří výjimečně znělý a bohatý zvuk zpívajících mís. Přesné poměry jednotlivých kovů se mísu od mísy různí, a zdá se, že ne všechny mísy jsou skutečně ze sedmi kovů. Říká se, že pravé tibetské mísy obsahují více stříbra a cínu a nejsou tak lesklé jako mísy z Nepálu, které září více zlatěji.
Vysvětlení různého obsahu různých kovů ale může být jednodušší: potulní kováři s sebou někdy neměli k dispozici všechny kovy, spíše používali ty, které nalezli v tom kterém údolí. Hory Himálaje jsou na rudy bohaté, proto se tam asi rozvinulo spíše zpracování kovů než keramika.
Můžeme se pouze pokusit rekonstruovat výrobní postup z původní slitiny: roztavený kov byl nalit na plochý kámen a nechal se ztuhnout v kovovou desku. Ta pak byla vyklepávána kladivem do tvaru mísy a pak broušena pískem. Nakonec byly některé mísy označeny nebo zdobeny.
Zákazník si pravděpodobně objednal mísu s konkrétním zvukem nebo jinou kvalitou. Výrobce asi nabídl celou sadu mís s podobným ale přece jen v detailech a jemných harmonických tónech lišícím se zvukem a zákazník si vybral tu svou. To by vysvětlovalo, proč je ještě i dnes v oběhu tolik mís, přestože se již více jak čtyřicet let nevyrábějí. Dnes se v Nepálu mísy používají k pití a jsou známy jako liphor, což znamená mísy ze sedmi kovů.
Jiná teorie tvrdí, že mísy byly posvátné předměty a každý klášter jich vlastnil značné množství. Obětní dary musely "dobře znít" (musely mít správné vibrace) a tak byly ukládány do znějících nádob.
To neznamená, že se mísy někdy jako skutečné nádoby na jídlo nepoužívaly. Je také možné, že různé kovy ve slitině mísy dodávají člověku potřebné základní minerály. Například žena, která právě porodila, prý z mísy musí jíst celý měsíc. Pokud ale mísy byly vyráběny potulnými kováři a kovotepci a jestliže byly používány tajně v klášterech, pak existovaly dobré důvody pro utajení čehokoliv, co se týkalo šamanského použití mís a pro vyhýbavé odpovědi Tibeťanů. V Himálajské oblasti je dominantním náboženstvím buddhismus, ale v oficiálních buddhistických rituálech se mísy nepoužívají. Nikdo otevřeně nepřizná, ža vlastní předměty, které jsou spojeny s šamanismem. Vždyť i v křesťanství lidé po staletí tajili určité předkřesťanské rituály. Každý ale potřebuje nějaké nádoby na jídlo a ty může ukazovat a mít vystaveny bez obav.
Důvodů, proč se mísy již více jak čtyřicet let nevyrábějí, může být celá řada a některé již byly naznačeny. Například jídelní misky z kovu se velmi špatně umývají. Tam, kde se mísy používaly k jídlu, byly postupně nahrazeny porcelánem nebo keramikou, importovanou z Číny. Pokud byly mísy používány rituálně, po čínské invazi to samozřejmě nebylo možné. Většina klášterů byly zničena a tak poptávka po těchto mísách najednou ze dne na den zmizela.
Nové mísy tedy nejsou třeba. Případná poptávka je kryta zásobou starých mís. Možná, pokud bude poptávka především z USA a Evropy stále narůstat, někdo začne mísy vyrábět, ale původní potulní kováři zmizeli a tak již nikdo neumí vyrobit mísy původním způsobem.
Jak zpívající mísy fungují
Každý atom bez přestání zpívá svou píseň, a to je ten tón, který vytváří jemnější nebo hustší formy větší nebo menší hustoty.
Lama Govinda
Vypadá to, že zvuk mísy synchronizuje mozkové vlny a hemisféry a dodává pocit zklidnění a uvolnění. Existují teorie, které tvrdí, že neurčité frekvence, tak bohaté na alikvótní tóny, masírují buňky a pomáhají tělu a jeho jednotlivým orgánům opět nalézt svou původní, přirozenou frekvenci. Mimochodem, v některých nemocnicích v USA se s velkým úspěchem napomáhá rychlejšímu srůstu zlomených kostí právě zvukovými vibracemi. Učení bonpo píše o tisíci typech terapeutického využití zvuku.
Když srovnáváte větší počet mís, je zřejmé, že existují v nesčetném počtu různých tvarů a výsledných zvuků. Většina z nich je, pokud se týče barvy, více či méně zlatá. Jsou kulaté, ale liší se svou hloubkou. Některé jsou nízké ale velmi široké, jiné kulaté a hlubší. Některé mají širší základnu a existují i velmi nízké mísy s velmi široký plochým dnem. Některé mísy mají dokonce tvar poháru. Ty jsou ale velmi malé a velmi vzácné. V Indii se vyskytují mísy, které mají kulaté dno. Jsou velmi tenké a vydávají jiný zvuk než mísy tibetské.
Síla stěn i tvar mísy se kus od kusu liší. Vyskytují se i japonské mísy, které jsou zlatější, tenčí a jejich zvuk se více podobá zvonku.
Zvuk je ovlivněn tvarem a tloušťkou materiálu stejně jako sílou a tvarem hrany mísy. Na barvě mísy nezáleží. Existují mísy, které mají na vnějším okraji zbytky laku nebo glazury, ale ty se zvukem také nemají nic společného. Koupíte-li si ale zašlou mísu a vyleštíte ji, zvuk ovlivníte. Leštěním totiž odstraníte tenounkou vnější vrstvu, která se neustále obměňuje.
Mnohé mísy jsou nějak ozdobeny, například vzorky hvězdiček, teček nebo lístků. Někdy je na vnější straně mísy nápis. Obvykle je to jméno majitele mísy v písmu devangiri, které se používá v Nepálu. Někdy je nápis i v tibetštině, a označuje jméno majitele nebo název rituálu, ke kterému je určena. Nápisy v devangiri naznačují, že tyto mísy byly vyrobeny v Nepálu, a říká se jim "tibetské", protože i tyto mísy prodávají někteří Tibeťané, žijící v Nepálu.
Některým zdobeným mísám se říká kalendářní, protože dekorace je lunárním nebo jupiterským kalendářem. Dnes už se přesně neví, jak přesně se tyto mísy používaly, je ale pravděpodobné, že zvuk mísy a několik kapek vody v pohybu symbolizovalo nebeské síly a také nejlepší den pro použití mísy. Taková mísa pak slyšitelně nejlépe zněla ve "svém" astrologickém dnu.
Zvláštní znalosti a citlivost na vlivy nebeských těles byly vypočítávány a používány v mnoha starých kulturách. Stále jsou pro nás tajemstvím například některé egyptské rituály, víme o podobných praktikách u keltských druidů. Mísy jsou možná také přežívajícími svědky podobných ceremonií. Máte-li svou mísu, bude ale asi dnes už téměř nemožné zjistit, jaký je ten její astrologický čas a jak ji používat.
Některé mísy, zvláště ty s ozdobenými okraji, mohou reagovat jako čínské fontánové mísy. Když je naplníte vodou až po zdobný kruh a udeříte do nich paličkou, nebo je třete okolo, z hladiny začnou tryskat jedna nebo více malých fontán. Někdy se na hladině vody objeví tvar hvězdy, která se pak promění ve fontánu uprostřed, je to tzv. hvězdná mísa.
Zvuk je tvar
Právě zmíněný fenomén má snadné vysvětlení. Zvuk je vibrace a vibrace je hudbou třírozměrných forem. Hans Jenny dokázal vyfotografovat nádherné zvukové tvary na hladině vody. Ernst Chladni experimentoval se zvukem pod kovovou nebo skleněnou plochou, na které byla smyčcem rozvibrována zrníčka písku nebo prachu. Písek se v závislosti na výšce tónu okamžitě zformoval do nádherných geometrických vzorů, připomínajících mandaly.
Vibrace se v kovové desce šíří stejně všemi směry a řídí se zákony interference, takže když se například setkají dvě nebo více stejných vln, mohou se v některém místě dokonale vyrušit. Zrnka písku, železných pilin nebo prachu, jsou směrována podle vibrací a shlukují se na místech, která nevibrují - zjeví se vzor. Vypadá jako dvourozměrný tvar, ale zvuk je ve skutečnosti tvarem trojrozměrným. Nejlépe je to vidět na vodě. Voda vibruje velmi snadno a výsledné vlny je možno dlouho sledovat. Úderem paličkou nebo třením po obvodu mísy tak lze snadno pozorovat zviditelněné vibrace vodní hladiny. Vibrující vlnky se pak někde setkávají a vznikají fontánky nebo spršky drobných kapek.
Přirozené harmonie
Ať používali obyvatelé himálajské oblasti mísy jakýmkoliv způsobem, jedno je jisté: když se se zvukem mísy poprvé setká zápaďan, je často velmi a zvláštním způsobem uchvácen. Znamená to, že naše západní kultura nám neposkytuje dost vlastní zvukové satisfakce? Nebo je zvuk zpívajících mís na rozdíl od naší hudební tradice natolik odlišný?
"Hudba" není něco náhodného. Naopak - vše může být hudbou. Celý vesmír a vše, co vidíme a zažíváme, se skládá z menších částí a ty jsou ve vzájemném vztahu, který se podobá hudební harmonii. Jinými slovy, ze všech těch nekonečných možností, jaké poskytuje nespočet vztahů a interakcí mezi těmi nejmenšími i největšími součástmi našeho světa, si ony části vždy vyberou proporce a vztahy, které korespondují s intervaly, jak je známe z hudby. Ani tyto intervaly nejsou náhodné: ze všech možností, které existují, si noty například v akordu vždy vyberou konkrétní poměr. Když například rozezníte jednu strunu, napnutou na ozvučné desce, a pak pojedete prstem po struně, měli byste slyšet neustále se zvyšující tón. Ve skutečnosti se tón bude měnit v určitých intervalech. Ještě jinak - celý vesmír je zorganizován ve stejných vztazích, jaké známe z hudby.
Když rozezníte strunu, bude vydávat svůj základní tón, ale nad ním je ještě slyšet několik dalších "harmonických" tónů. Západní hudba jim nevěnuje takovou pozornost jako hudba Východu. Asijské zvony, gongy, činely a také mísy produkují daleko více harmonických (alikvótních) tónů než nástroje západní hudby.
Série harmonických tónů také rezonují v přirozených intervalech, které známe z přírody. Nám ale mnohé harmonicky "nezní". Naše hudba je založena na akordech a systému oktáv. Když zahrajeme dvě oktávově rozdílné Cis, přestože zní jakoby stejně, frekvence toho vyššího je dvakrát vyšší.
Našim uším zní nejvíce harmonicky kvinta, tedy dvě noty vzdálené pět not od sebe. Dokonalá kvinta, tedy interval tří celých tónů a jednoho půltónu, a kvinta s intervaly dvou celých a dvou půltónů. Začneme-li od C a budeme-li postupovat v kvintách, k dalšímu C se dostaneme přes dvanáct kvint. Tento cyklus se jmenuje kvintový kruh a má sedm oktáv. Když ho ale počítáte ve frekvencích, dostanete sedm vzestupných oktáv s frekvencí 128, zatímco dvanáct vzestupných kvint dá dohromady frekvenci 129,75! Tak nepřesné je tedy naše západní "ladění".
V 16. století se našlo řešení - při ladění nástrojů se intervaly uměle zkracovaly. O století později napsal J. S. Bach první dlouhou evropskou skladbu založenou na tomto tzv. temperovaném ladění. Od té doby posloucháme hudbu, jejíž intervaly jsou oproti přirozeným intervalům kratší, aby nástroje spolu ladily. V tomto smyslu se dá říci, že jsme dnes právě díky způsobu ladění ochuzeni o spoustu přirozených zvukových frekvencí – aniž to tušíme, držíme zvukovou dietu.
Gongy a tibetské mísy ale tyto umělé bariéry překračují. Jejich přirozené vibrace jsou dobře slyšitelné. Zní prostě jinak. Jinak na nás působí. Někdo může jejich zvuk vnímat jako disharmonický, spíše bychom ho ale měli označovat jako multiharmonický. Obsahuje daleko více různých rozlišení, než dokážeme svýma ušima uslyšet ve vypočítaných intervalech dobře temperované oktávy.
Synchronizace a vnitřní masáž
Zvuk vytváří a formuje. Existuje ale i třetí aspekt zvuku, který je důležitý pro porozumění vlivu mís na člověka a jejich stále vyšší terapeutické oblibě. Váže se na tendenci objektů synchronizovat své pohyby. Tohoto jevu si všiml Christian Huygens, holandský vědec 17. století, který umístil dvě kyvadla vedle sebe a po nějaké době zjistil, že se kývou synchronizovaně. Stejně tak se synchronizují dvě vedle sebe se pohybující vlny.
Mnozí lidé cítí, že se zvuk mís nějak dotkl jejich duše. Podobné, i když trochu slabší pocity zažívají i při poslechu nahrávek zvuku mís. Hovoří o zvucích prostoru a hlubokého klidu. Není to jen věcí představivosti nebo přání, právě tak jako pocit pohody po "koupeli" ve zvuku tibetských mís není jen věcí relaxace. Již jsme viděli, že voda je ideální vodič vibrací. Když udeříte do mísy, můžete přímo cítit, jak se kolem stěn mísy hýbe vzduch. Velmi to imponuje zvláště lidem, kteří nikdy zvuk mísy neslyšeli a kteří si mohou zvuk takto jaksi osahat.
Tyto vibrace se velmi rychle rozšíří do celého našeho těla, protože to se skládá téměř z 80% z vody (a voda vede zvuk 3x rychleji než vzduch). Výsledkem je vnitřní masáž buněk. Fyzioterapeuté podobně používají ultrazvukovou masáž. Lidské tělo je živou bytostí vibrací a vlnových délek. Zdravý orgán je "vyladěný" a vibruje ve své typické a unikátní a optimální frekvenci, zatímco vibrace nemocného orgánu je narušena.
Mísy (stejně jako gongy a jiné kovové nástroje) pomáhají obnovit harmonické frekvence a stimulovat tělo. To se vyladí na harmonické frekvence mísy, zesílí tak svou energii a je pak schopno znovu navodit nenarušenou původní frekvenci zdravých orgánů.
Šamanismus a mozkové vlny
V šamanistické tradici je zvuk prostředkem cest do jiných světů a realit. V minulosti byly takové způsoby cest do jiných realit předmětem nejvyššího utajení a zasvěcení, dosažitelným jen po dlouhém výcviku meditací a tajných rituálů. Do dnešní doby bylo učení jógínů a šamanů považováno za nevysvětlitelná tajemství a zázraky, nebo za důmyslné triky založené na davové sugesci nebo naivitě a předpojatosti diváků. Věci se ale v posledních dvaceti letech změnily. Hledání duchovna a duchovních cest přivedlo stále více lidí mimo křesťanskou církev. Původní Ježíšovo učení bylo zahaleno záplavou dogmat a liturgických diskusí, zatímco materialistické myšlení končí ve slepé uličce rozumu a v chemické smrti životního prostředí.
Křesťanská modlitba byla postupně v mnoha případech nahrazena meditacemi, růženec nahradily mantry. Podle Josky Soose říká druhé a třetí šamanské pravidlo: "Tajemství vší vzdělanosti a rozluštění veškerých tajemství leží v nás samotných."
V každém náboženství zvuk pomáhá dostat duši do jiných světů, kde je vyšší citlivost pro to, co nemá jméno a proto dostalo tolik různých jmen: vhled, světlo, Bůh, Já...
Súfijský mistr a také slavný hudebník Hazrat Inayat Khan, ještě než se cele oddal dráze duchovního vůdce, řekl mimo jiné, že hudba lidem nejen dodává sílu, ale také jim pomáhá dostat se do stavu extáze. Řekl, že mystici všech dob milovali hudbu víc než sebe sama. Súfisté vždy považovali hudbu za zdroj inspirace pro své meditace a věřili, že meditace hudbou je účinnější než meditace samotná.
Měření elektromagnetických mozkových vln ukázalo, že existují různé, k různým stavům vědomí se vztahující mozkové vlny. Víme, že v běžném stavu vědomí mozek produkuje vlny beta, alfa vlny produkuje ve stavu meditace a zklidněného vědomí, vlny théta ve stavu polospánku a vlny delta jen během hlubokého spánku a bezvědomí.
Je také možno nahrát a změřit vlny, které produkuje znějící mísa. Bylo zjištěno, že mezi mnoha jinými druhy zvukových vln mísy produkují vlnové vzorce, které jsou totožné s vlnami, jaké produkuje náš mozek. Takové mísy pak pomáhají dosáhnout hlubokých stavů relaxace a otevření vnitřního prostoru.
Informace jsou v mozku přenášeny v síti neuronů pomocí impulsů. Přenosy mají díky elektrochemické povaze buněk charakter velmi rychlých vln. Každý z miliard neuronů lidského mozku může být propojen s dalšími neurony až statisíci spojeními. Lidský mozek má nekonečné možnosti. Možná právě zvukové stimulace tibetských mís stimulují neurony k vytváření většího počtu propojení. Je-li tomu tak, pak to ve skutečnosti znamená, že se tak rozšiřuje vědomí.
Jak si vybrat
Nejpřirozenější způsob je hledat a najít svou vlastní mísu. Každý přece vibrujeme svou vlastní frekvencí, a tak se dá najít pocitem, ne hlavou, mísa, která zní našemu srdci. I těm, kteří tvrdí, že vůbec nemají rádi hudbu, se zvuk mísy obvykle líbí. Vibrace jsou tak silné, že se dostanou přímo dovnitř, a nezáleží na tom, jak člověk poslouchá ušima. Nejde ale o to, aby byl zvuk "krásný". Některé mísy znějí zvláště západním uším jaksi disonantně, přesto ale mají osvobozující efekt a jsou obvykle vyhledávány zvukovými terapeuty.
Když člověk hledá svou mísu, obvykle ji najde podle zvuku: dotkne se ho. Donutí zatajit dech. Ucítí. Pokud takovou mísu hledáte, věřte jen svému pocitu a nenechejte si radit druhými.
Každý člověk je neopakovatelná klávesnice plná zvuků. V rukou každého člověka mísa zní jinak. Navíc se každý okamžik po okamžiku měníme, jak fyzicky, tak duchovně. Některým lidem mísy znějí déle, jiným rychle zmizí vyšší tóny a zůstanou jen ty hluboké.
Nehledejte proto hezké nebo škaredé zvuky v tom obvyklém slova smyslu. Zvuk každé mísy je neopakovatelný a ojedinělý, ať už vychází z mísy, která je malá, neatraktivní, nebo z mísy, která je velká a nádherná. Mísy se prodávají na váhu, větší mísa je tak dražší, a ceny se mění.
Způsobů, jak si mísu vybrat, je také víc. Některým lidem stačí mísu jednou slyšet a hned vědí, že je to ona. Rychle se rozhodnou. Jiní si nejsou tak jistí, ale stejně by se rádi rozhodli intuitivně. Těm poradím jednu metodu.
Nejprve postavte mísu na stůl, na lněný ubrus, ručník nebo jinou lehkou látku. Dvěma prsty levé ruky mísu uprostřed dna přidržte, aby vám při úderu nepopojela, a pak do mísy udeřte paličkou na hranu mísy a poslouchejte co nejdéle, jak rezonuje. Budete-li mít pocit, že vás mísa zve k dalšímu testu, položte si ji na dlaň levé ruky, napřáhněte ruku před tělo a znovu udeřte a nechte dlouze znít. Pak udeřte ještě jednou a přibližte mísu blíže ke svému tělu. Nejprve k oblasti břicha. Udeřte znovu. Neposlouchejte zvuk mísy, ale to, jak zvuk rezonuje ve vašem těle. Co cítíte? Jak na vibrace mísy reaguje vaše tělo?
Nespěchejte. Ucítíte-li jakoukoliv, i tu nejmenší negativní reakci, mísa není v tento okamžik pro vás vhodná. Tohle rozhodnutí nemá co dělat ani s kvalitou mísy, ani s vaší osobní situací. Pouze to znamená, že s tou mísou nejste v harmonii.
Neucítíte-li nic nepříjemného, udeřte na mísu znovu a pomalu mísou stoupejte směrem k srdci. Udeřte ještě jednou. Znovu zkoumejte reakci vašeho těla. Pokud nezjistíte jakoukoliv negativní reakci, vyzkoušejte takto vibrace mísy v prostoru před bradou a pak u kořene nosu. Takto docela dobře zjistíte reakce svého těla na vibrace té které mísy.
Pokud by vaše tělo zvuk mísy odmítalo, nebo se vám dokonce trochu udělalo špatně, asi bude lépe, když na myšlenku pracovat s mísami zatím zapomenete. Opět to nemá co dělat s dualistickým myšlením ano nebo ne, jen to naznačuje, že existují rozdíly mezi lidmi a způsoby, jakými se vyvíjejí.
Pokud se pak rozhodnete přikoupit druhou nebo třetí mísu, nebo dokonce vícero mís, vezměte si k tomu tu mísu, kterou už vlastníte. Není třeba vybírat své sestavy podle velikosti a je téměř nemožné sestavit jakýsi orchestr podle západních kritérií. Jasný průrazný zvuk mísy produkuje harmonie, které jsou jiné než ty, na které jsme zvyklí. Při úderu na dvě nebo tři mísy okamžitě objevíte docela nové, jiné harmonie a akordy a také zjistíte, jestli vám vyhovují nebo ne. Mitch Nur má několik sestav, kdy každá místa v jednom celku je vyladěná jen a přesně jen na svůj celek a v rámci sestavy pak nejlépe a nejúčinněji zní. Tam beze zbytku platí zákony synergie: celek je víc než prostý součet jednotlivých částí.
Paličky
Na mísy se dá hrát mnoha způsoby. Základní paličkou, kterou budete potřebovat, je dřevěná palička, nejlépe z tvrdého dřeva. Měkké dřevo ale také poskytuje některé výhody. Mitch objevil, že paličky z osiky vydají zvláště na velkých mísách zcela jiný zvuk než paličky z obvyklého tvrdého dřeva. Druhou základní paličkou může být palička, jakou se hraje na gong, tedy palička s hlavicí z filcu nebo tvrdé plsti. Velikost paličky závisí na velikosti mísy, ale i to se musí spíše vyzkoušet a neexistuje na to pravidlo. Vždy je to ale otázka pokusů a omylů, jedna palička bude znít nádherně, jiná, podobná, docela jinak. Jedna mísa bude lépe znít s tvrdší paličkou, jiná zase s měkčí.
Dá se ale usuzovat, že úder velkou paličkou rozezní bohatým plným zvukem velkou mísu, a malé mísy zase nejlépe rozezní menší paličky. Pro každou mísu ale můžete používat různé paličky. Každá rozezní mísu jinak, od základních tónů až po harmonické tóny. Kromě paliček filcových, plstěných, korkových, obtočených provazem nebo dřevěných můžete na mísy hrát i vlastní rukou - prsty, nehty, spodní částí dlaně.
Máte-li rádi experimenty, vyzkoušejte cokoliv, čeká vás řada příjemných překvapení.
Jiný způsob, jak z mísy vyloudit bohaté tóny, je točit paličkou kolem dokola okraje. Dostanete tak podobný zvuk, jako když točíte vlhkým prstem po okraji sklenice. Mísa se pak bude stále silněji rozeznívat. Odtud také pochází její název - zpívající mísa. Podle některých autorit právě takto mísy používali někdejší himálajští šamani. Nejlépe mísu rozezníte pomocí dřevěné paličky. Čím bude palička tenčí, tím vyšší zvuk získáte, a je lépe používat na menší mísy menší paličky. Velké mísy však malou paličkou rozezníte velmi obtížně. Vibrace okrajů mísy jsou tak silné, že se vám palička rozeskáče a ozve se nepříjemný rachotivý či pištivý zvuk.
Můžete se tomu vyhnout několika způsoby. Přitlačte pevněji paličku k okraji mísy, nebo použijte větší paličku. Výhodné jsou paličky stejného tvaru jako jsou tlouky v hmoždířích. Dá se hrát také tak, že budete paličkou jezdit po okraji tam a zpátky na jednom určitém místě. Tak se dají rozeznít některé velké mísy.
Vždy má ale na výsledný zvuk vliv to, jakou silou tlačíte na mísu paličkou a jakou rychlostí paličkou kolem okraje mísy kroužíte. Musíte zvládnout intuitivně vědět, kdy zrychlit, přitlačit atd. Typický pronikavý zvuk, který takto vyloudíte, vzniká díky tomu, že rozvíjíte a dále posílíte některý harmonický tón. Pronikavý zvuk kovu se dá snadno odstranit tím, že paličku potáhnete nějakou hladkou páskou (nebo izolepou).
Je tedy jasné, že je dovoleno cokoliv. Někteří lidé si vyrábějí své vlastní paličky. Viděl jsem paličky potažené flanelem kolem silného provazu, paličky z kusů filce omotané kolem dřeva, paličky potažené gumou z bicyklové duše.
Rád používám i smyčec, kterým se dá vyloudit z mís jednotlivé vrstvy alikvótních tónů. I některé velké a jinak hluboce znějící mísy jsou schopny takto vydat překvapivě čistý vysoký alikvót.
Umění naslouchat
Nejprve se zklidněte, třeba jen tím, že si uvolněně sednete. Pak držte mísu v dlani, nebo ji položte na nějakou měkkou podložku nebo látku. Lehce mísu rozezněte. Naslouchejte se zavřenýma očima. Nejprve zkoumejte zvuk v celku. Až se tak se zvukem mísy seznámíte, začněte naslouchat analyticky.
Než začnete rozeznávat jednotlivé tóny a zkoumat jejich podstatu ( je dobré připomínat si, že zvuk má podobu vln). Snažte se při naslouchání rozeznat pulsaci jednotlivých tónů. Tepe nižší harmonický tón rychleji nebo pomaleji než dominantní základní tón? Doplňuje se jejich puls, nebo je jejich rytmická harmonizace složitější a obtížněji měřitelná? Tyto zvukové experimenty se velmi dobře provádějí ve skupině lidí, kteří sedí v kruhu. Na povel všichni zahrají a poslouchají, jak se pulsace jednotlivých mís vzájemně ovlivňují. Pro mnohé je pak velkým překvapením zjištění, že stačí, aby člověk "myslel" na něco jiného a zvuk a hlavně pulsace jsou jiné. Pak stačí požádat jednoho člověka, aby jen v mysli kruh přerušil, a všichni slyší, jak se zvuk v tom místě jakoby propadne a radikálně změní svou pulsaci.
Pomocí koncentrace na jeden tón, a je-li třeba, i pohybu ruky nebo těla, je možné vnímat nejen rozdílné tóny, ale i rozdílné vlnové vzory zvuku mísy.
Zvukové vlny ale mají trojrozměrný charakter, viditelné ve formě vln na hladině, jako když hodíte oblázek do rybníka, nebo pozorujete spirály ve vířivce. I tento další rozměr zvuku lze uslyšet, ale jen když budete naslouchat celým tělem.
Zkuste naslouchat míse tak, že ji budete umisťovat blízko různých částí nebo do různých vzdáleností od svého těla. Všímejte si rozdílů.
Nakonec je dobré přestat analyzovat a znovu naslouchat zvuku mísy jako celku. I když zvuk přestanete vnímat ušima, pokračujte v naslouchání "vnitřním" uchem. Kam zvuk odešel? Co slyšíte v tichu? Jaký je zvuk vašeho těla? Vaší bytosti?
Pocity
Zvuk můžeme pociťovat velmi různými způsoby. Zahrajete-li na mísu blízko těla, ucítíte přímo vibrace, které prochází vaším tělem. Jedna mísa produkuje vibrace spíše dlouhé vlny, jiná spíše jako vlny krátké. Zkuste tyto vibrace lokalizovat a jakoby pozorovat, jak procházejí tělem. Lehněte si a položte mísu postupně na různé části těla, žaludek, hruď, nebo dokonce hlavu, a pozorujte, různými způsoby, jaký vliv má na vás zvuk mísy. Když sedíte, položte mísu na kolena, stehna. I tak zaregistrujete různé druhy vibrací a pocitů.
Když udeříte na velkou mísu, můžete cítit vibrace v podobě pocitu tepla tak, že budete pohybovat rukou poblíž okraje vibrující mísy.
Dokážete-li takto vnímat zvuk a vibrace mísy, můžete zkusit cítit celkový tvar zvuku mísy i kolem ní a v ní. Nebo můžete zkusit cítit vibrace mísy a změnu vibrací, když do mísy, do které jste udeřili, po chvíli ještě ťuknete na hranu.
Můžete se také vibrující mísy dotknout svým jazykem nebo rty. Nebo můžete zkusit rozeznat nejsilnější vibrace znějící mísy se zavřenýma očima, aniž byste se mísy dotkli. Právě tak můžete naslouchat, kde ve vašem těle vibrace nejvíce rezonují, a jaké pocity - uvolnění, stimulace, tepla - tam vznikají.
Po takovýchto cvičeních pozornosti a koncentrace na tělesné pocity je dobré vrátit se k čistému zvuku a dovolit míse znít aniž byste se její zvuk pokoušeli jakkoliv analyzovat. Dělejte přesně to, co dělá znějící mísa - rozpohybujte vzduch. Zvyšte intenzitu svého dýchání. Uvědomte si, jaké pocity vyplývají z dokonalého uvolnění těla a mysli. Zkuste nechat věci být...
Pozorování
Vibrace se na hraně rozeznělé mísy někdy dají vidět přímo. Pozorováním těchto pohybů lze vidět i různé vibrace a objevit tak možnost přímo vidět tvar zvuku. Člověk se tak může lépe vnitřně vyladit na možnost vnímat zvukové vzorce i mimo rámec slyšitelnosti, například když mísu přestane slyšet ušima. Zvuk mísy lze personalizovat do té míry, že člověk dokáže vnímat vibrace mísy jen tím, že se na ni dívá.
Každý, kdo se na nějaký čas takto hlubinně ponoří do různých způsobů rozšiřování citlivosti na zvuk a vibrace mís, si postupně rozvine vnitřní vztah ke zvukovým formám a dokonce někdy i schopnost vidět zvuk v geometrických tvarech. Tvar zvuku se jaksi otiskne přímo na sítnici, bez nutnosti použití zprostředkovatelského média (hladiny vody, písku nebo skleněné plochy).
Jednoduchá cesta k mnoha objevům je naplnit mísu vodou. Začněte s malým množstvím a postupně přidávejte vody více. Jsou-li v míse vyznačeny nějaké kruhy, naznačují, kam až by měla sahat hladina vody, aby se dosáhlo žádaného efektu. Znovu opakuji - experimentům se meze nekladou.
Tím, jak budete přidávat vodu, zjistíte, jak zvuk ovlivňuje vodu a naopak. Zkuste vodou rotovat a udeřit na okraj mísy. Pozorujte vzory na vodní hladině – čím pravidelnější, tím je mísa kvalitnější. Možná, že vaše mísa je fontánovou mísou – při úderu filcovou paličkou se voda rozvíří a jako ve fontáně z ní začnou vystřelovat kapičky. Někdy mísa vydá při tření paličkou dokola typický zpívající zvuk dříve, je-li do určité úrovně naplněna vodou.
Harmonické tóny
Velmi účinného efektu lze docílit pomocí techniky, při které rezonují harmonické tóny mísy přímo za použití ústní dutiny. Když člověk zpívá jeden základní tón a přitom tvaruje ústa a ústní dutinu tak, že jakoby zpívá samohlásky od Ú k Ó nebo od Ó k Á, od Á k É nebo od É k Í, nebo když zpívá OJ tak, aby přechod od O k J byl co nejdelší a nejpozvolnější, v ústní dutině vzniknou interferencí vysoké harmonické, alikvótní tóny. Chce to cvik a trénink. Když pak přiložíte rty co nejblíže hraně znějící mísy, můžete tak přesně oddělit jednotlivé harmonické tóny. Je to opět věc pokusů a omylů, musíte to prostě zkoušet tak dlouho, než se vám to povede.
Tato technika nejenže pomůže zeslyšitelnit další aspekt zvuku mís, ale má na člověka i vnitřní efekt. Vibrace rozvibrují tělní dutiny, zvláště v lebce, krku a hrudníku a člověk pak může vnímat a cítit zvuk úplně jiným způsobem.
Každý, kdo umí zazpívat harmonické tóny, se pak může pokusit zazpívat a zesílit přímo tón mísy a pak jeho harmonické tóny. Dělá-li se to u okraje mísy, některý tón se vždy značně zesílí a zvuk mísy pak rozvibruje i tělní dutiny. Tento jev, při kterém se tělo a zvuk rozpouštějí do jakési vibrační jednoty, je téměř nemožné popsat...
Více mís
Máte-li po ruce více mís, pak samozřejmě objevíte další a další souvislosti. Zmíním se jen o některých.
Nejdůležitější je to, jak znějí mísy dohromady. Jak znějí, jsou-li udeřeny ve stejný okamžik? Lze některý zvuk odlišit, znějí kontrastně, nebo v harmonii? Neruší se navzájem (pokud znějí ve stejné vlnové délce), nebo vzniká (zfázováním) nový, jiný zvuk?
Když budete pozorně naslouchat, možná objevíte pravidla, podle kterých se chová zvuk, když se setkají vibrace dvou mís. Některé mísy mají zdánlivě stejný zvuk, ale posléze zjistíte, že vaše pocity z vibrací mís jsou odlišné. Možná mají jiné harmonické tóny.
Reakce jedné mísy na druhou se liší pár od páru. Příkladem budiž dvě mísy stejné velikosti, které spolu vytvoří alikvótní tóny, stejné, jako když je někdo umí zazpívat. Podobně se dají zpívat harmonické tóny do prostoru mezi dvěma mísami.
Byl jsem svědkem neuvěřitelně nádherných vzorců koordinovaných vibrací dvou mís, kdy ta menší byla umístěna na převrácenou větší. Když se točilo paličkou na menší mísu, rozezněly se obě mísy neobyčejně podivných klouzavým a pískavým tónem.
Cvičení pozornosti
Znovu opakuji, že tibetské zpívající mísy skýtají nekonečné možnosti experimentování jak s nimi, tak s jejich efekty na lidské tělo. Neznamená to, že ale musíte experimentovat nepřetržitě. Mísa je něco, co byste si měli vychutnat a užít bez jakýchkoliv dalších motivů. Předpojatá touha po stálém experimentování může být sama o sobě překážkou. Nejste-li při experimentech trpěliví, o to déle vám to potrvá.
Znamená to, že největší výsledky dosáhne ten, kdo nic nečeká. Otevřené srdce a otevřená mysl jsou ty nejlepší ukazatelé na cestách vedoucích dovnitř - jak dovnitř zvuku, tak dovnitř člověka samotného. Když něco uslyšíte, když s něčím experimentujete, buďte si toho vědomi, prociťujte to a pak to nechte být. Nepřisuzujte tomu nějaký zvláštní význam, nenechte se připoutat k nějakým závěrům. Pamatujte, že vše se mění a zvuk vás jindy bude ovlivňovat jinak. Většina jevů, které zažijete, se bude vracet, a pokud ne, alespoň si je užijete, aniž byste k nim byli připoutáni, a získáte tak prostor pro nové experimenty a objevy.
Terapeutické využití
Zpívající mísy mají na člověka nepopiratelný efekt. Jsou proto ve stále větší míře využívány jako terapeutické nástroje. Vypadá to, že právě nenaladěné a na alikvóty tak bohaté zvuky mís dodávají našim evropskou hudbou podvyživeným tělům spoustu frekvencí, které nám už dlouho scházely. Naše těla okamžitě pookřejí. Navíc, protože většina lidí hraje tak, že si mísu položí na levou ruku a šikovnější, pravou rukou drží paličku, kterou na mísu hrají. Když pak člověk udeří na mísu, její vibrace se, kromě obvyklého způsobu šíření vzduchem (a obvyklého způsobu poslechu ušima) šíří vodou v buňkách těla (ruky, paže, hrudníku atd.). Možná si vzpomenete na školu a zjištění, že voda vede zvuk třikrát rychleji než vzduch. Harmonizující vibrace mísy se tak touto přímější cestou dostanou do těla hráče a především pak do pravé hemisféry mozku daleko rychleji, necenzurovány, velmi efektivně.
Protože o skutečném původu a využití mís nevíme, můžeme se jen dohadovat, co by asi na jejich dnešní využití řekli jejich původní výrobci. Přestože holistické myšlení většiny čtenářů BARAKY už zcela jistě nedělá rozdíly mezi tělem a duší, zcela jistě jsme stále ovlivněni způsobem svého myšlení a uvažování. Šamanský způsob nerozlišování byl jistě odlišný. Nebyl založen na intelektu nebo znovu objevených ideách, byl přirozený a zcela jistě podložen osobními zkušenostmi. Dnes už tak myslet a jednat jako oni nedokážeme. Vše, co můžeme dělat, je nalézt svou cestu a poučit se co nejvíc z minulosti.
Každý, kdo se zajímá o mísy, zjistí, že práce s mísou, nebo hra na koncertu, je dobrým úvodem do práce se zvukem. Někteří terapeuti organizují své přednášky a semináře, na kterých ukazují svou práci se zvukem a způsoby, jakým oni zvuk a mísy zkoumali. Na těchto seminářích se setkávají lidé se stejným zájmem a pracují spolu. Mnozí z nich si mísu pořídí a pokračují v objevech i doma.
Ještě později je možné to, co se člověk sám nebo na seminářích naučí, zkoušet aplikovat například na členech rodiny nebo přátelích. Pro proces učení je důležité mít dobrovolníky, kteří jsou připraveni říci, co cítí v každém stádiu terapie. Terapeut tak může získat neocenitelné informace o tom, co jím vyvolaný zvuk způsobil. V pozdějších fázích, ve styku se skutečnými klienty, už nebude příležitost se tak vyptávat. Mnozí lidé také nedovedou popsat, co cítí a dávají přednost terapii v tichu. Proto je také výzkum a cvičení s mísami a působením zvuku v terapii právě tak důležitý, jako terapie sama.
Práce se zvukem, a zvláště se zvukem tibetských mís, je vždy naprosto bezpečná. Nemusíte vědět, kde který orgán je umístěn a s čím souvisí: vibrace budou rezonovat a zharmonizují přesně to, co je třeba, aniž hráč musí vědět, co a jak. Právě naopak, čím otevřenější je terapeut i ten, na kterém jsou mísy aplikovány, tím lepší výsledek. Na seminářích učím jen a jen poslouchat zvuk mís. Učit se rozeznávat drobná zakolísání a změny barev zvuků ve zvucích zvuků. Zjednodušeně řečeno – vlk (ega, racionality) se nažere (má svou dávku informací a má co zpracovávat), ale koza (těla a především mysli klienta) zůstane celá. Člověk se neblokuje a zvuk se dostane tam, kam se dostat má.
Doslov
Příběh o tom, jak jsem se dostal k tibetským mísám, má, jako každá mince, dvě strany. Tou první je sama cesta k nástroji, kterým bych mohl lidem pomáhat zjistit, že být šťastný je přece tak snadné. Hrál jsem postupně na bicí, pak na akustické bubny, indická tabla a později i na gongy, ale když jsem poprvé uslyšel zvuk tibetské mísy, věděl jsem, že to je onen "hudební nástroj mého života". Moc jsem toužil po tom, abych se dověděl, co je to za nástroj a jak vypadá. V Anglii jsem pak v roce 1990 slyšel svůj první koncert na tibetské mísy a aniž jsem hnul brvou, zaplatil jsem dvacet liber za možnost být tibetskými mísami "masírován". Z Německa mi pak přítel poslal adresu člověka, který mísy dovážel z Indie, a během tří let jsme s přítelem dovezli několik set tibetských mís do České republiky.
Druhá strana mince v tomto případě reprezentuje cestu duchovní. Z počátku šlo spíše o tvrdošíjnou snahu nepodlehnout nátlaku společnosti a především StB. V srpnu roku 1986 na mne uvalili vyšetřovací vazbu, aby zabránili pořádání mírového gongového koncertu a o rok později mne odsoudili za "poškozování republiky v cizině". Ve vazbě jsem se rozhodl, že dokud nebude v naší zemi svoboda, nebudu hrát relaxační hudbu, a za druhé, že nepřestanu pracovat se zvukem a nedám pokoj, dokud lidi u nás "nerozezním".
Tenkrát jsem myslel spíše na gong. Když jsem pak měl možnost hrát na mísy, republika už byla svobodná, ale poslání zprostředkovat lidem osvobozující vibrace tibetských mís zůstalo.
Originál naleznete na http://duchovno.doktorka.cz/tibetske-misy/
Doktorka.cz
